Před pár dny jsme oslavili 6 měsíců bez domova. Půl roku na cestách. Nebylo to vždy úplně snadné a pořád jen růžové, ale jsme čím dál tím raději, že jsme se dokázali odhodlat a na cestu vyrazit.
Jsou to hodnoty, zkušenosti a zážitky, které bude mít naše rodina už navždy společné.
A tak tu k našemu výročí máme jeden cestovatelsko-rodinný rozhovor.
A s kým že tentokrát? …Noo, tentokrát…totiž…sami se sebou. Když jsem zahlédla tenhle formát v rámci kreativní výzvy šperkařky textu, přišlo mi to úsměvné, zábavné a pro tuhle příležitost úplně padnoucí.
A tak jsem se nás doma zeptala…
Ahoj rodino. Čtyři děti, žádný domov a někdy dost nepohodlí. To byl teda nápad, co říkáte?
[content id=1431][/content]
Kryštof: Jsme byli takový docela normální a najednou… jakože cože? Dost bláznivej nápad.
Honza: Když jsme se pro cestu rozhodli, měl jsem chvíle, kdy jsem myslel, že je to naprosto nesmyslný, nesplnitelný a vůbec jsem měl spoustu různých strachů a pochyb. Najít odvahu a vyrazit stálo hodně přemáhání. Ve chvíli když jsme vyjeli, bylo to neskutečný blaho a radost, že jsme to dokázali. Teď už tenhle pocit máme zpracovaný a o to víc je teď prostor zaměřit se na to, co nám ta cesta doopravdy přináší.
Tereza: No jo, ty strachy. Musím potvrdit, že na začátku to bylo fakt hodně těžký. Než jsme odjeli, chtěla jsem si to snad tisíckrát rozmyslet. Snad bych to i udělala, kdyby to nebylo tak “rozjetý”. Teď už bych taky neměnila. A zajímavé je, že ty strachy, co jsem měla, se vůbec nenaplnily a naopak jsme museli překonávat spíše nečekané. Takže veškeré obavy byly naprosto zbytečné. A to je dobré vědět pro příště. 🙂
Matěj: A já myslím, že nápad to byl výbornej. Na začátku mi to připadalo úplně bláznivý, ale jak jde čas dál, tak si na to člověk postupně zvykne a stane se z toho spíše lifestyle víc než dlouhej výlet nebo dovolená, jak jsem to vnímal na začátku. A to se mi na tom vlastně líbí. To jsem od toho nečekal.
Aha. Tak to mi musíte ještě připomenout, čí že to byl vlastně nápad?
[content id=1432][/content]
Tereza: Tak si představ, že asi můj. Mě vždycky lákalo dělat věci jinak a hlavně tak, abych nemusela jednou litovat, že jsem se neodhodlala. A tak jsme tady. A moc si vážím toho, že mám rodinu, která do toho šla se mnou. Dobrovolně.
Kryštof: Až na mě! Ba ne, dělám si srandu!
Honza: To byla podmínka cesty. Buď pojedeme všichni nebo nikdo. Já si k tomu přidal, že na to chci ten náš obytňák. Trochu jsem se bál, že by do toho Terezka šla klidně i pěšky. To by na mě už bylo asi trochu moc.
Tereza: Ty jo! To zní jako další plán!
Matěj: No, přišla s tím máma. Začalo to tím, že pojedeme pryč na prázdniny a až se začalo nabalovat všechno to, co obnáší odjet, tak se to natáhlo na půl roku. Nakonec jsme zjistili, že největší smysl to má minimálně na rok. A bylo rozhodnuto.
A je to vždycky taková pohoda jak to zvenku vypadá?
[content id=1416][/content]
Tereza: Tak jasně že to není pořád pohoda. Jen jsou to ty okamžiky, které člověk přirozeně nesdílí. Podle našeho rodinného pravidla: “Zážitek nemusí být dobrý, stačí když je silný”. Takže stejně jako umí být naše cesta plná štěstí, radosti, euforie, tak k ní patří slzy, bezmoc, vztek, stesk, obavy a strach. Je to vlastně takový umocněný život.
Třeba jednou jsme měli fakt parádní manželskou neshodu. Pohádali jsme se a pak spolu několik dní nemluvili. To je v obytňáku fakt hustý, skutečně umocněný. To si člověk příště dá opravdu pozor.
Honza: S ohledem na to, že máme za sebou už půl roku, můžu jenom potvrdit. Že už byly i situace, kdy jsem si přál tam nebýt. Jak plyne čas, pamatuju si už jenom to dobrý a na to špatný si vlastně už i rád vzpomínám. A to je vlastně ta cesta. I když jsou možná některé detaily až k nevydržení, v konečném důsledku to má o to větší smysl a hodnotu.
Tereza: Stejně nakonec většinou zjistíme, že všechny ty nepříjemný věci se dějou nejčastěji proto, že je někdo hladový, nevyspalý, nejistý nebo unuděný. A to třeba baví mě. Pozorovat to a učit se tím. Doma už to potom vždycky bude jen pohoda, protože tam je těchto situací mnohem méně.
Honza: No, to jsem chtěl říct já.
Matěj: Tak nemůže to vždycky být pohodička. Lezeme si občas na nervy jako doma, ale stojí to za to.
Kryštof: Smích…jsou dny, kdy je člověk unavenej nebo je prostě blbá atmosféra a pak jsou zase dny, který se fakt vydaří a je všechno hezký a zábava.
Pořád mi vrtá, jak se dá vydržet v tolika lidech na tak malém prostoru. Skoro to vypadá, že se to nedá. A pak to vaření, praní a taky všechny ty věci kterými se člověk obklopuje. Jak děláte všechno tohle?
[content id=1413][/content]
Tereza: Pravda je, že máme obytňák fakt prťavej. Pro nás byla prioritou svoboda a to, abychom mohli parkovat trošku svobodněji než s nějakým větším autem. V tomto ohledu jsme spokojený. To, že nám je někdy těsno je fakt, ale i nás pořád nepřestává překvapovat, kolik věcí se nám sem vejde a jak je to pořád pohodlné.
Pro mě je to, že máme s sebou stále náš instantní domov hodně důležité. A miluju ten pocit, že máme s sebou vlastní peřiny. 🙂 O našem obytňáku jsem psala v článku Tajemství, jak přežít na cestách s dětmi nekonečně dlouho. Článek je dost starý a přitom bych stále nic neměnila.
A to vaření, to je snad to pro mě nejvtipnější. Já moc ráda nevařím a tady, v tom pidi prostoru, mě to moc baví. Uvařila jsem tady ty nejlepší jídla svojí kuchařské kariéry. Asi mi dělá dobře ta výzva mini prostoru. 🙂
K praní má vyprávění Honza, já k tomu přidám tedy jen to, že to je trochu otrava týhle cesty, ale patří to k tomu. Na druhou stranu ten pocit, když se člověk dostane k pračce a může plnit jednu za druhou, ten je prostě boží.
Matěj: No, původně jsem si myslel že se v takových chvílích na chvilku schovám na záchod. To ale nejde protože se používá jako skládek a na člověka už tam není prostor. Jinak je to v autě velká vyhýbaná, takže je většinou lepší zůstat sedět. Sluchátka a hudba taky dost pomáhají.
Honza: Když jsme v obytňáku, těším se na farmu a pak na farmě zase do obytňáku. Oboje mám rád a obojí rád opouštím a na oboje se potom zase těším.
Tak a jsme u toho. Ty farmy. Splnily vaše očekávání a přinesly to, co jste od nich čekali?
[content id=1412][/content]
Tereza: Tak tady je to tak různé, jak různé jsou farmy. To, co jsme od nich čekali, tedy, že díky nim budeme poznávat možné způsoby udržitelného života, to naplňují určitě. Tady je vlastně fajn vidět a zažít, že tak fungují nejen samotné farmy, ale že lidé, kteří jsou toho součástí, tak naprosto přirozeně žijí. A to jsou pro nás ty nejcennější zkušenosti a základ téhle cesty. A že se máme po půl roce stále co učit.
Co jsem třeba já netušila, že budou mezi farmami takové obrovské rozdíly. Rodinná biofarma v Rakousku s 30 letou tradicí je prostě něco jiného než off-grid farma ve Španělsku nebo Portugalsku. Oboje je opravdu zážitek. A někdy je to fakt silný zážitek a třeba to chce mít i zadní vrátka. I to je součástí wwoofingu. V každém případě mně je tenhle přístup k životu strašně blízký a jsem moc ráda, že jsme toho součástí i včetně našich dětí.
Honza: Farmy jsou užasný. Vlastně celá myšlenka wwoofingu. Přijedete k úplně cizím lidem, oni jsou k vám otevření, sdílí s vámi své obydlí, obědváte spolu a není mezi vámi ani kousek pokrytectví. A po deseti dnech se loučíte, někdy i se slzou v oku… Jinak, jak píše Terezka, jsou mezi farmami velké rozdíly a naučit se toho dá spousta. Od využití alternativních zdrojů energie, podstaty ekologického zemědělství, celého procesu výroby surovin až po čištění cibule, jízdy s traktorem nebo stavbu hliněného domku…
Co vás nejvíc překvapilo?
[content id=1440][/content]
Honza: Tak k tomu mám co říct rozhodně já. Já jsem přehodnotil pojem “mateřská dovolená”. Do teď jsem to vnímal tak, že ta dřina je chodit do práce, živit rodinu a nést tu zodpovědnost a oproti tomu, být s dětmi doma, je jedna velká zábava. Umocněno tím, že když jsem s dětmi vyrazil někam na odpoledne, později na víkend nebo třeba na týden na hory, tak tomu tak skutečně bylo.
Zábava to teda je určitě taky, ale ta každodenní péče a bytí s dětmi na plný úvazek, to je něco naprosto jiného. Ta vzácnost volného času a upřednostňování potřeb ostatních před svými je asi nejpřekvapivější a nejnáročnější část cesty pro mě. Takže ženy, matky našich dětí, máte můj velký obdiv.
Matěj: Mě překvapilo, kolik toho vlastně nepotřebujeme. Že se obklopujeme takovou hromadou věcí a přitom většina je naprosto zbytečná.
Kryštof: Mě překvapilo, jak jsou různý ty národy. Na dovolený mi to nikdy nepřišlo, ale teď, když jsme mezi nima déle, tak je to lépe vidět. Třeba v Barceloně, ty Katalánci, ty byly hrozný, tady v Andalusii jsou strašně fajn a hodný. A v Portugalsku, tam byly takový klidný a nabručený a nikde venku nebyly portugalský děti. Pláže prázdný, kavárny plný zmrzlin prázdný, na hřištích nebyli…asi u televize nebo co. Tam jsem děti viděl snad jen u škol.
Tereza: Pro mě je asi nejsilnější to, jak mi tahle cesta ujasnila postoje, hodnoty a vztahy. Tušila jsem, že se to bude dít, jen jsem asi nečekala, že mi v tom bude tak dobře. Člověk si takhle s odstupem ty věci nějak víc uvědomuje a třeba já mám mnohem větší svobodu myšlení. Těším se, jak to bude pokračovat a vyvíjet se dál.
Co je nečekaný přínos cesty a celého toho vašeho počínání vůbec?
[content id=1446][/content]
Tereza: Mě těší hodně potkávání nových a podobně smýšlejících lidí. Ať na farmách nebo na cestách. Lidí, kteří mají někdy fakt neuvěřitelné příběhy a jsou často pro mě velkou inspirací. Možná i díky tomu, jak víme, že už se s největší pravděpodobností nikdy neuvidíme, jsou ta naše letmá přátelství otevřená a naprosto bez nějakých záští. A na druhou stranu vznikají i přátelství, která naopak tuším, že vydrží dlouhá léta.
A taky, a to je opravdu důležité, aby tady zaznělo, je neuvěřitelná energie těch lidí se kterými naši cestu sdílíme. To bylo jedno z těžkých rozhodnutí na začátku a já se mu dlouho vnitřně bránila a teď jsem za to doopravdy ráda. Chodí nám moc hezké zprávy jednak od lidí, kteří naši cestu sledují, ale v rámci vznikající spolupráce potkáváme také bezvadný lidi se kterými řešíme pracovní věci. Možná to někomu může připadat děsně sluníčkový, ale co, ono to tak prostě je.
Kryštof: Já jsem ze všech na celý cestě měl nejraději dědu z Rakouský farmy. On byl takovej přísnej, ale moc fajn. A babi mi dovolila samotnému řídit traktor! A ta obrovská houpačka u Thomase. A taky se mi moc líbilo, jak jsme dělali se Citi na španělský farmě koláčky a jak mě naučila dělat chleba s rajčetem a takovou olivovo-olejovou salsou. A jak jsme tam dělali tu nejlepší pizzu na světě. Tu pec si postavim doma. A v Portugalsku Friday pizza party!
Honza: Asi nejvíc to, jak hodně mi nebude chybět domov. Jak hodně bude cestování a poznávání skvělý a ten klid domova vyváží. Ani po půl roce bych neměnil a vlastně, jak se to od půlky obrátilo, chytá mě trochu panika… Musím rychle vymyslet něco dalšího. Teď je řada na mně… 🙂
A nějakou vtipnou historku byste neměli?
[content id=1447][/content]
Tereza: No, tak u nás jsou ve výsledku asi nejvtipnější ty, co v tu chvíli byly úplně příšerný. Přesně ty situace, kdy by člověk vzal nohy na ramena a nejraději tam nebyl.
Ne, to není vtipná historka! Oni se smějí, ale když nás navigace dovedla na křižovatku, která už neexistovala, protože se utrhla a spadla do moře, ubrala tak španělské pevnině pár metrů čtverečních a my stáli těsně u ní…nad tou dírou… v tom těžkém obytňáku, to mi fakt vtipný, narozdíl od pánského osazenstva, nepřišlo! To jsou chvíle, kdy vystupuji a přemýšlím, které dítě vytáhnout s sebou jako první.
Honza: Nakonec se smějeme často, to je fakt. Moje oblíbená je ta, jak jsem vzal na sebe ten den praní… Velká pračka a sušička na 18 kg prádla před supermarketem Día a kavárna hned vedle, to pro mě byla výzva, abych se poprvé na téhle cestě postaral o vyprání prádla.
Protože nejsem troškař, rozhodl jsem se vyprat všechno co jde. Fakt obří pračka, tam se toho vejde opravdu hodně. Vystrkali jsme z obytňáku všechno, co jde vyprat a já s tou hromadou vyrazil. Dvojčata v kočárku s sebou. Bylo poledne a plán byl: 1) dát prát 2) uspat děti 3) udělat si chvilku pro sebe. Nemohl jsem být od pravdy dál.
- Platební automat bral jen papírovou 5€ a mince. Neměl jsem ani jedno a rozměnit mi v obchodě ani náhodou nechtěli. Takže běhám (s dvojčaty a tou ohromnou haldou špíny) po městě a sháním příslušné mince a bankovky.
- Malá pračka na světlou byla rozbitá, zjistil jsem to až po zaplacení.
- Velkou jsem naplnil k prasknutí, ale spletl jsem se při výběru programu, takže teplota praní 30 °C.
- Nevzdávám to.
- Dvojčata chtěla během akce asi 3x čůrat a oba kakat. Nespí.
- Vyndavám divně omudlanou haldu mokrého prádla a dávám du sušičky.
- Dávám do 18 kg pračky hrstku bílého prádla.
- Sušička byla za anoncované 2€ jenom na 15 minut. Po dvou hodinách je prádlo mokré, snad není ani ohřáté.
- Vzdávám to.
- Vyprané neusušené prádlo vážilo snad 50 kg a na kočárku rozhodně odvézt zpátky nešlo.
- S taškou těžkou jak dva pytle cementu, dvojčecím kočárkem ztěžlým dvojčaty, kteří usnuli po cestě z praní, se přes půl města vracím k autu a všechno prádlo věším na šňůru.
- V noci začalo pršet a všechno zmoklo. O dva dny později hromadně zatuchlo.
Tereza: Takže zase od té doby peru já. 🙂
Hele a mění vás ta cesta nějak? Trochu vás znám jaký jste byli než jste odjeli, tak mi to dost vrtá hlavou.
[content id=1427][/content]
Tereza: Myslím, že v podstatě jsme to jen víc opravdu my. Vyrazili jsme, protože jsme chtěli měnit ty navyklé vzorce. Takže to, co nám cesta přinese v tomhle ohledu, to uvidíme až se vrátíme domů.
Ale už teď můžeme říct, že nám to hodně mění přístup k životu. Hodnoty určitě. To nebude nikdy stejný jako předtím. Stále věřím, že tenhle náš výlet snad více dává než bere.
Kryštof: Určitě! Budu mluvit lépe anglicky. A budu mít o čem lidem vyprávět.
Honza: To je otázka, na kterou asi lépe odpoví okolí které nás zná. Bude určitě rozdíl mezi námi dospělými a dětmi. My už v podstatě zůstáváme stejní, jen můžeme získat tolik potřebný nadhled, nezabývat se prkotinami a umět žít současností. Kde já vidím zásadnější význam, to je u dětí. Ty tahle cesta s ohledem na jejich věk utváří a to je za mě to nejdůležitější poslání naší cesty.
A co je společné pro všechny? Není to jedna z týdenních dovolených na kterou se zapomene, tohle si budeme pamatovat celý život. A věřím, že včetně toho, co se na cestě naučíme.
Matěj: Mění, já se učím pořad nový věci a dovednosti, učím se být víc tolerantní a zvládat v klidu těžší situace. A baví mě to. To bych se doma u počítače nenaučil.
Jak je to s tím domškoláctvím?
[content id=1425][/content]
Tereza: No, to je moje věčné téma. Musím říct, že jsem stále velkým příznivcem individuálního přístupu ke vzdělávání a jsem za tuhle zkušenost moc ráda. To, že bych sama vzdělávala děti doma i nadále, až se vrátíme domů, si představit moc neumím. A obdivuji všechny rodiče, kteří to tak dělají. Naopak mě cesta stále více utvrzuje v tom, že varianty, které nám byly vždycky nejbližší, jsou pro nás stále tou pravou cestou. Tedy nějaká forma komunitního vzdělávání. Prostě se o ty děti podělit, mít je mezi svými blízkými, dopřát jim parťáky, mít někoho dalšího, kdo jim umí něco předat a taky mít od nich někdy volno. A oni zase od nás 🙂 Je nám mezi lidmi dobře.
Takže na cestě se s vypětím všech sil snažíme po kouskách plnit povinnosti dané státem a počítáme s tím, že na konci si budeme muset máknout víc a připravit se na velké přezkoušení.
V každém případě bych ale chtěla, aby zaznělo, že přesto pevně věřím v náš worldschooling. V to, co se děti, tedy nejen Kryštof, naučí po cestě. Tam se snažíme pozornost zaměřovat nejvíce. A nemusí to být nutně jen znalosti, ale jsou to zkušenosti a nadhled, který cestou děti získávají.
Kryštof: Myslím, že worldschooling je dobrá cesta. Naučil jsem se mluvit s lidmi, co nemluví česky a taky jsem se toho dost naučil i od nich samotných. Moc mě nebaví to normální učení, ale rád dělám projekty po cestě. O každé zemi, nebo když potkáme něco zajímavého.
Co jste dělali první půlku, to jsme viděli a co teď plánujete dál?
[content id=1450][/content]
Kryštof: Já bych chtěl ještě na nějakou farmu, kde budou děti a dělá se nějakej společnej projekt. Třeba most, dům na stromě nebo troubu na pizzu. To mě fakt baví. A ještě bych se chtěl naučit dobrý peckový jídlo. A chci do aquaparku a jít kaňonem řeky a taky skočit z útesu do moře.
Tereza: Jo, plány. Já zasypávám rodinu možnostmi a Honzík z toho dělá realizovatelnou a usměrněnou záležitost. 🙂 Takže to je lepší otázka přímo na něj.
Honza: Jasně. Teď máme v plánu se trochu porozhlédnout po vzdělávání a po tom, jak to vnímají a žijí jinde ve světě. To je téma, které provází celou naší cestu, protože potkáváme spoustu lidí co to řeší a tak na to přijde řeč často. Ve Španělsku navíc funguje poměrně velká komunita lidí z celého světa kteří vzdělávají děti individuálně. K tomu tam je pár pěkných alternativních škol, tak bychom tam chtěli nějakou dobu pobýt a načerpat nějaké zkušenosti.
Pak se vrátit k farmaření, wwoofingu, to máme v plánu Francii. Nakonec se chystáme na léto k našim sousedům na Slovensko a já bych chtěl víc poznat Maďarsko.
Maroko jsme odpískali, to není akce na dva týdny, z toho by mohla být fajnová africká “výprava”. Na další rok.
Matěj: Hele, a co ta Amerika?
A když vás tak poslouchám, chystáte vy se vůbec někdy zpátky domů?
[content id=1454][/content]
Kryštof: To doufám. Už se těším na svoji postel a na svůj pokojíček.
Tereza: Pro mě je na cestě nový ten skvělý pocit, na kolika místech jsem za posledního půl roku byla doma. Kolik jsem měla zahrad. Výhledů. Bezvadných sousedů. Já, která si na domov a vlastní zahradu tak potrpím. Takže ano, moc se domů těším. Jsem zvědavá na ten pocit a upřímně… i se trochu bojím. Po pár dnech na jednom místě začínám být nervózní.
Matěj: Chystáme, ale nevíme, jak dlouho tam vydržíme…
Honza: No chystáme, podle původní domluvy bychom měli být od září doma. Ale když se touhle cestou jednou dáte, nedá vám to spát. Je to prostě úžasný a nic tomu nechybí. Samozřejmě je i spousta chvil, který by byly lepší doma nebo těžký chvilky, který by třeba ani nenastaly, ale i tak je to neskutečný zážitek. Takže, i když dorazíme, a chvíli nikam nepojedeme, myslím si, že už nic nebude jako předtím.
Tak díky, rodino, za rozhovor.
A kdyby vás, milí čtenáři našeho blogu, napadaly další otázky, neváhejte se na tuhle rodinu kdykoliv obrátit 🙂
