Život v obytňáku s dětmi. Splněný sen nebo noční můra?

Zda je lepší menší nebo větší věkový rozdíl mezi dětmi je otázka, na kterou jsme nikdy jednoznačnou odpověď nenašli. U nás doma jsou věkové rozdíly mezi dětmi větší a tak nejen že máme doma stále nějaké to mládě už pěknou řádku let, ale taky už víme, že jestli to má nějakou výhodu, tak tou je ZKUŠENOST.

A právě zkušenost s tím, jak děti rychle vyrostou byla tou, která nás popostrkovala a dodávala odvahu při plánování a uskutečňování naší cesty NARUBY.

[content id=1016][/content]

Co tedy obnáší a přináší život s rodinou na cestách?

Neskutečně mnoho. Dneska nechám na pokoji moje tak oblíbené téma udržitelných hodnot, které se snažíme s dětmi objevovat a prostřednictvím zážitků jim tyto hodnoty předávat, to bych se tady zase rozepsala :-). A nechám pro dnešek být i moje další velké téma, kterým je wwoofing a cestování jeho prostřednictvím po ekofarmách. To by taky bylo dlouhý.

[content id=976][/content]

K úvahám, zda má cesta smysl a nějaký význam to svádí většinou v těch těžších chvilkách. Ty rozhodně jsou, ale dneska to motivací k psaní není. Dneska se chci podělit o naši radost. Takže moje ohlédnutí bude snad nejen opravdové, ale taky hodně optimistické.

Takže nemáte-li chuť něco měnit, s následujícími řádky opatrně. Mimo jiné také proto, že na konci článku vás čeká jako třešinka na dortu rozhovor s rodinou, která se nedávno vrátila z jejich 4 měsíční cesty. A že jejich maminka Kačka o té jejich cestě umí krásně povídat.

4 měsíce na cestách. 4 měsíce 100% fulltime family. 4 měsíce bez domova.

Máme za sebou první 4 měsíce společné cesty. Cesty, kdy je nás všech 6 každý den spolu a kdy jsme:

• dojeli stařičkým autem na jih Evropy
• oslavili troje narozeniny a jedny Vánoce
• pracovali na farmách
• zabloudili ve španělské pustině
• navštívili 3 velká evropská města a bezpočet malých
• zapadli v olivovém sadě
• ušli pár pěkných desítek kilometrů pěšky
• uvařili desítky skvělých a taky pár hnusných jídel v obytňáku
• vypili nekonečně mnoho kafí na neskutečně mnoha místech
• poslali spoustu pohledů babičkám
• nasmáli se mnohokrát společně trhlým situacím i nám samotným
• zažili vichřici na útesu nad oceánem a lijavec, který nám na několik dní pod autem vytvořil nekonečnou bažinu
• urovnali jsme desítky sourozeneckých šarvátek
• byli svědky mnoha emocí
• strávili spolu dohromady tolik času jako nikdy předtím
• napsali několik článků, dva eBooky a spoustu příspěvků na sociální sítě
• opravovali ve třech autoservisech a to pořád jen tu samou věc – výfuk
• ujeli v naší rodinné historii první společné kilometry na kolech
• viděli jsme spoustu krásných míst a i těch, odkud se toužíte jen co nejrychleji dostat
• poznali jsme spoustu lidské krásy, moudrosti a laskavosti a taky hlouposti a ignorance
• naučili jsme se mnoho o sobě samých, o tom co v životě má smysl a také to, co v životě nechceme

Naším velkým cílem kromě cestování a bytí spolu  je dobrovolnictví na ekofarmách, poznávání udržitelných způsobů života, kultur a lidí. O tom píšeme v našem příběhu i jsme o něm napsali jeden článek samostaný. Je to ohromná energie a moc nás to baví.

Dneska spíše o tom, co nám přinesla samotná cesta a to naše společné bytí.

Jedna z úžasných věcí na cestě je, kolik lidí potkáváme a jak blízko si na pár okamžiků umíme být.  A tak se stane, že „sousedi“ jsou nejen fajn lidi, ale i natáčejí videa o lidech na cestách. A najednou zjistíte, jak jde během okamžiku vystoupit ze své komfortní zóny…. a promluvíte na videu, dokonce anglicky! (ano, je jedním z důvodů proč vyrazit na cesty je i potřeba se učit jazyky :-))

A pak už jen sledujete, jak se věci dějí…Peace love and Om a jejich video o nás:

[mwvideo url=https://youtu.be/lddrenCX4-g is_saved=1 autoplay=1][/mwvideo]

Rodina bez domova a přitom všude doma

[content id=1002][/content]

I když to u nás tak úplně neplatí, protože my si svůj kousek domova vezeme pořád sebou, stejně jsou chvilky, kdy se po tom našem „opravdovém“ domově někomu zasteskne. O to víc tím není TO DOMA, kde teď místo nás bydlí někdo jiný, ale jsou to kamarádi, přátelé a rodina. Ty nenahradí ani ty nejlepší a nejúžasnější lidi, které potkáme cestou.

Jednou z věcí, kterou člověk předpokládá, když se rozhodne pro život na 4 kolech, je to, že připravit sebe a děti o samotný domov bude jednou z těch nejtěžších věcí na cestě. To mě stresovalo při připravách asi nejvíce. Opak je pravdou! Náš dům je teď domovem někomu jinému, zbavili jsme se díky tomu spousty věcí a jsme rádi, že je v dobrých rukou.

A my zatím byli doma na tolika místech, že bychom to ani nespočítali.

[content id=979][/content]

Nejsilnější jsou ta místa, na která se člověk během cesty vrátí. Třeba proto, že ho tam cesta znovu zavede nebo proto, že to tam má rád a táhne ho to tam zpět. Tyhle místa a okamžiky, kdy doma je víc POCIT než ten skutečný domov se čtyřmi stěnami, to je někdy neskutečná euforie.

A co děti? Jak to zvládají? A budou si to pamatovat?

[content id=971][/content]

Tříletá DVOJČATA plánují neustále návštěvu babičky. Vzpomenou na hračky, které jim zůstaly doma, vzpomenou na kamarády a sousedy a na druhou stranu berou tuhle cestu jako naprostou samozřejmost. Užívají si bez nějakého přemýšlení. Moc mě baví jejich bezprostřední radost a žití pozorovat.

Přitom jsem už tolikrát slyšela, a na začátku i hodně přemýšlela, jaká je škoda, že si nebudou nic pamatovat. A teď jsem víc a víc přesvědčená o pravém opaku.

Možná si nebudou pamatovat ten krásný Štědrý den na portugalské pláži, stovky oveček na farmě uprostřed španělské pahorkatiny, legraci na cestách, nové chutě, rána na nejrozmanitějších místech, kamarády a přátele z cest nebo nekonečné procházky a hry v přírodě.

Ale to všechno v nich zůstává. Zůstává v jejich srdcích a stává se jejich součástí. Tolik důvěryhodných studií už prokázalo, že zrovna v tomto věku jsou děti nejvnímavější, jejich mozek se nejvíce rozvíjí.

A tak tedy to, že jsou zrovna v tomto věku, vidím jako jejich velkou výhodu.

[content id=990][/content]

Pro KRYŠTOFA, který na cestě oslavil svoje jedenácté narozeniny je absence domova asi necitelnější. Rád si pečlivě vybírá komu věnovat svoji přízeň a pak umí dát tolik, kolik na běžného jedenáctiletého kluka myslím ani není běžné. Ale na potkání to rozhodně není a je v tom hodně nesmlouvavý.
Tady se snažíme jeho potřebu uspokojit kombinací vyhledávání dětí podobného věku na cestě a jeho potřebu mít kolem sebe i ty svoje blízké přátele, naplnit prostřednictvím moderních technologií. S kamarády je tedy v kontaktu, píše si s nimi, volají si a když se podaří a máme slušné připojení, hrají třeba online hry na dálku… Přesto je někdy vidět, že mu chybí a těší se, až bude zase s nimi.

Na druhou stranu zrovna on udělal na cestě ohromný pokrok. Každé místo, které navštívíme, ho učí o tom, že navzdory tomu kde žijeme, rozdílům v náboženství, kultuře a jazycích, jsou všude stále stejní lidé jako my. A krásně tady vyniká jeho přirozená zvědavost 🙂  Moc ráda ho taky vidím, jak se díky naší cestě stává víc a víc sebejistým, otevřeným a schopným reagovat na změny, které život každý den přináší. Jak si z toho neuvěřitelného množství podnětů vybírá to svoje a rozvíjí svoji schopnost lidské empatie, schopnost jít si za svým cílem a naopak nechat ležet co mu za to nestojí.

I když ke konci možná budeme muset trochu zabrat a dohonit kus školní látky a zvládnout přezkoušení v rámci povinné školní docházky, tenhle rok mu dá do života určitě mnohem víc než stovky hodin prosezených ve školní lavici.

[content id=999][/content]

Náš skorodospělák. MATĚJ. To je jedna z mých velkých radostí celé cesty. Bez něj bychom se nevydali a přitom mohl říct, že nejede. Chvíli přemýšlel, pak vyhodnotil, že pro něj je to minimálně zajímavá zkušenost, vypnul svůj herní počítač na který si dva roky vydělával a šetřil a vyrazil s námi. Je často nejrozumnější z nás všech. 

Jsem moc ráda, že jsme dostali takovou šanci se ještě užít než vylétne z našeho rodinného hnízda. Máme k sobě mnohem blíže než kdykoliv předtím, zatímco doma bychom se spíše už vzdalovali. Umí si uhájit svůj osobní prostor, miluje ty naše dva malé poklady a úplně svítím, když ho vidím, jak si získává životní nadhled. Jak ho naplňuje a baví setkávání se s lidmi z různých koutů světa a jak oni na něj krásně pozitivně reagují.

Co si tedy z života na cestách můžete odnést jako rodina?

[content id=1020][/content]

Pro nás dva rodiče má určitě největší význam to, že jsme dokázali najít společný sen a našli odvahu si ho splnit. Pro nás dva berany je to velká škola trpělivosti a vzájemné laskavosti. Po téměř dvaceti společných letech jsme se znovu poznali a myslím, že jsme poprvé opravdu spolu. Jsme si navzájem oporou ve složitých situacích, sdílíme společné nadšení z těch krásných částí naší cesty, společně se radujeme z našich dětí a jsme si partnery víc než kdykoliv předtím.
A v životě jsme se tolik společně nenasmáli! 

A ne, neznamená to, že na sebe nehulákáme nebo si nelezeme na nervy. Jen lépe víme, jak z toho ven. Chvíli nám trvalo, než jsme se v novém režimu sehráli. Honza nebyl zvyklý trávit s rodinou 24/7 času, pro mě zase bylo běžné dělat si většinu věcí po svém. Pomohlo rozdělit si své role a přesně vyjasnit, co má kdo na starosti. Pak nedochází k nenaplněným očekáváním a představám a s tím souvisejícím nedorozuměním.

Pro celou naši rodinu jsou to hlavně společné zážitky a prožitý společný čas, které nám už nikdo nevezme. Věřím, že je to pouto, které nás bude už navždy spojovat a jehož prostřednictvím si k sobě budeme umět najít cestu i v náročnějších chvílích.

Co jsme se tedy naučili, na co se připravit a proč vyrazit?

Po čtyřech společných měsících na pár metrech čtverečních, v nepohodlí, někdy v nejistotě a vypjatých situacích, naopak potom při jedinečných chvílích, silných zážitcích a nezapomenutelných okamžicích můžeme říct, že tahle cesta nám za to všechno rozhodně stojí.

A jestli ve vás zašeptala cestovatelská dušička, že by vás to jen trochu lákalo, přidávám naše popostrčení:

Proč stojí za to vyzkoušet fulltime rodinný život na cestách:

• poznáte se víc, než byste si uměli dříve představit
• budete mít víc času na rodinu než jste měli kdykoliv předtím
• budete mít společné zážitky, které vám už nikdy nikdo nevezme
• poznáte spoustu skvělých lidí a úžasných míst
• naučíte se společně překonávat vypjaté situace a pak už vás hned tak něco nerozhází
• zažijete pocit naprosté svobody a euforie
• posnídáte, poobědváte nebo povečeříte společně na neuvěřitelných místech
• společné jídlo se stane samozřejmostí
• obohatíte váš roky navyklý partnerský život o vynalézavost 😉
• zjistíte, jak málo věcí opravdu potřebujete k životu
• nemusíte shánět hlídání pro děti; stačí, když usnou, najít nějakou pěknou restauraci před kterou se dá parkovat

Na co se připravit aneb i tady se najdou temná údolí:

• budete spolu na velmi malém prostoru, je to samé podej mi, prosím a pardon
• když se pohádáte nebo si polezete na nervy, není kam utéct ani si zalézt
• bude se vám zdát o teplé sprše co teče silným proudem nebo plné vaně horké vody
• když vstává první, musejí vzápětí vstávat i ostatní (neplatí pro 12+)
• nic neplánujte a pokud ano, zvykněte si na to, že všechno stejně bude úplně jinak
• může se vám stát, že později vás život bez pohybu nebude bavit
• když se ráno vzbudíte a máte den blbec a nemáte na nikoho náladu, máte to blbý

Našli jste ve článku inspiraci, zajímá vás jak bude naše cesta pokračovat, napadá vás někdo komu by se náš příběh mohl líbit? Sdílejte nás na Facebooku a označte nás. Třeba se vám podaří někoho dalšího. A nám to každopádně udělá pokaždé velkou radost.

[content id=1041][/content]

Pamatuješ si, kde se vzal nápad vzít celou rodinu a vyrazit na takovou dlouhou společnou cestu? Připadalo vám to skvělé hned od začátku nebo jste taky museli překonávat nějaké obavy a strachy, temná údolí?

Na to asi nikdy nezapomenu 😊. To bylo jako blesk z čistého nebe. Pavel, můj muž se rozhodl po 11 letech odejít z práce a nenastoupit hned do další, což mu ani neumožňovala pracovní smlouva.
O dlouhodobém cestování jsme snili již řadu let, ale najednou jsme věděli, že se sen může proměnit ve skutečnost. Byl to silný moment. Bylo to tak křehké. Jediná obava byla, že by to z nějakého důvodu nemuselo vyjít 😊

Kde jste všude byli?

Procestovali jsme kus Evropy: Jižní Čechy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu, Černou horu, Albánii, kousek Řecka, Itálii, Sicílii, Španělsko, Maroko, a část Británie.

Vím, že jste toho taky spolu na cestě zažili spoustu. Že tam byly silné okamžiky i ty naplněné euforií. Co myslíš, že se ti do srdce vrylo nejvíce?

Jsme zpět doma a uvědomuji si nejvíc, že mne naplňovala rodinná pospolitost. Že jsme si byli tak blízko. Měli jsme všichni na sebe čas. Věnovali jsme se dětem jako nikdy dřív. Měli jsme možnost nahlédnout plně do jejich školních povinností. Užila jsem si s nimi nejvíce dějepis, ale i angličtinu jsme pomohli dětem vylepšit.

Zásadní pro mne bylo zjištění, že dokáži žít na malém prostoru s více lidmi a nijak zásadně mne to neomezuje. Naopak mi to po většinu času velmi vyhovovalo. Nevadilo mi, že nemám možnost sprchy, kdykoliv si vzpomenu. Nevadilo mi umývat se v ledové vodě. Vyzkoušeli jsme si téměř dva týdny život bez elektriky a tekoucí vody a zjistili, že to není žádný velký problém. Užívali jsme si společné jídlo každý den. To se nám také doma nedaří spolu snídat, obědvat i večeřet.

Moc mě těší, že jsme si mohli s mužem vyzkoušet být nepřetržitě spolu a že nám to skvěle klapalo. Žádná ponorka se překvapivě nekonala. Byly samozřejmě i těžké chvíle. Děti se často dráždily, hádaly, stýskalo se jim po kamarádech i domovu. Přicházely obavy, jak zvládneme školu. Hodně jsme řešili přístupy k výchově a ke vzdělávání a často jsme si museli připustit, že prostě nevíme, jestli děláme dobře nebo špatně.

Měli jsme technické problémy i s autem. Čekali jsme na náhradní díl z Čech, vyzkoušeli jsme servisy po celé Evropě. Téměř 14 dnů jsme stáli v průmyslové zóně a čekali na opravu auta, abychom mohli pokračovat v cestě. Nakonec kamper Bobík dojel domů na odtahovce a my letadlem 😊. Ale myslím, že jsme to brali statečně. Jako součást dobrodružství i když v tu chvíli to bylo poměrně náročné.

Jak se vám dařilo soužití s dětmi na tak malém prostoru?

Zvládat nálady dětí a udržovat harmonii, bylo ze všechno nejnáročnější. Na malém prostoru to asi bylo znát víc než ve velkém domě, kde se může každý někam zavřít. Museli jsme po pár týdnech nastavit jasná pravidla. Kdo kde bude spát, kdo má na starost jakou práci a kdy se budeme věnovat škole.

Doma se nám pravidla nedařila dlouhodobě nastavit, každý den byl jiný, ale tady to byla nutnost, jak společně přežít. Kupodivu, když se pravidla dodržovala, fungovalo vše hladčeji.

Věřím, že by se tenhle článek mohl dostat k někomu, komu by mohl být inspirací. Proč bys doporučila na takovou cestu vyrazit.

Pro mne to byl splněný sen. Dovedu si představit, že pro někoho by to mohlo být za trest 😊.  Ale kdo cítí volání cestovat s rodinou, zkuste najít možnosti, jak to uskutečnit. Je to velká zkušenost po které nezůstanete stejní.

Cesta je plná silných zážitků.  A ty nemusí být nutně vždy pozitivní. Máš nějaké „varování“ na co je dobré se připravit nebo co nejvíce zaskočilo tebe?

Nejvíce mne zaskočilo až zjištění, jak moc jiná jsem se vrátila domů. Najednou mi přestalo spoustu věcí dávat smysl. Náš velký dům mi přijde zbytečně velký. Zdá se mi, že máme zbytečně moc věcí. Práce, kterou jsem milovala, mi vůbec nechyběla.

Vnímám mnohem víc plýtvání vším možným včetně vody a naší životní energie. Mrzí mne, že vstáváme za tmy a přesto nestíháme najít čas na společné jídlo. Těžko se mi vrací zpět do běžné reality, když jsem zjistila, že se dá žít i jinak.

Kateřina Juřenčáková, Život na 4 kolech

A co vy, máte nějaké sny a chystíte se něco udělat aby se staly skutečností? Pusťte se do toho ještě dnes, ať se sny plní!

[content id=1058][/content]

[content id=1998][/content]